DIARY ZÁŘÍ A ŘÍJEN

Září

Září jsem věnovala články především osobnímu rozvoji. Začaly vycházet každým koncem, popřípadě začátkem dalšího týdne. Tyto články měly posloužit k tomu, abyste začali další týden s nějakou motivací. Tuto myšlenku odstartoval článek, ve kterém jsem se zamýšlela nad tím, proč všichni nadávají na první den v týdnu, když je to vlastně zbytečné. Tak jako tak to pondělí bude a nezměníme to. Takže: „Dnes je pondělí. Je velká naděje, že zítra je úterý."

První polovinu září jsem si užívala to, že jsem ještě nemusela chodit do školy, letošní akademický rok začal později, než vloni. Uvnitř mě, se mi ze školy skrývaly velice zvláštní pocity. Jeden pocit říkal, že se do školy těším, protože se ráda učím a jdu si za svým snem. Ale ten druhý říkal, že se do té školy bojím jít, že mi budou chybět 2 kredity, jako před tím. Tento pocit jsem překrývala pozitivními myšlenkami, abych k sobě přitáhla to krásné. Říkala jsem si, že ekonomii zvládnu. Tak budu věřit, že na konci zimního semestru vám budu moct napsat: „Já jsem to zvládla."

Září bylo poměrně poklidné, jednoduše řečeno se nic zvláštního nestalo. A možná jsem za to i ráda, protože jsem si mohla odpočinout, popřemýšlet, věnovat se mým přátelům a přítelovi, mé sestře a právě článkům, na kterých jsem pracovala. 

Přečtěte si:

„Loď nemá být jištěna jednou kotvou a život jednou nadějí."

„Můžete mít buď výmluvy, nebo výsledky. Nikdy ne obojí." 

„Motivace začíná touhou. Když něco chceš, máš motiv to získat."

Říjen

V říjnu mě často ovládal stres, neboť jsem byla bez brigády, kdy mě vedoucí vyhodila kvůli epilepsie, protože jsem nemohla dělat 12ti hodinové směny a jak mi řekla.. holky nechtějí dělat půlené směny. Bylo mi z toho fakt smutno, nedokázala jsem a nedokážu pochopit, jak někdo může odsuzovat člověka proto, že je nemocný. Protože mě v práci odmítali, rozhodla jsem se zažádat, zda jsem částečný invalida, nebo nejsem. A jehle, jsem. Jsem invalida prvního stupně a mám omezení v práci 35%. Ještě dnes nad tím přemýšlím, zda je to dobře, nebo není. Nevím. Je to zvláštní pocit.

Když se v kalendáři objevuje další a další den, nemyslím na nic jiného, než na to, že se blíží chvíle, kdy bych se chtěla s přítelem stěhovat. Těším se, až budu mít další důležitý životní krok za sebou. Nebudu lhát, bude se mi stýskat po mé sestře, po mém dvojčátku. Žiji s ní už 20,5 let, společně celý život sdílíme pokoj a nastanou dny, kdy to tak nebude. 

Pochopila jsem ekonomii! A víte jak? Máme spotřebitele, firmy, výrobní faktory. Tyto pojmy jsem nahradila zákazníkem, kavárnu, baristy, kávovary, kávová zrna. A ejhle! Celá ekonomie mi najednou dává smysl. Ale jak říkám všem mým spolužákům a blízkým.. jedna věc je ekonomii pochopit. Druhá je, odpovídat na testy - a, b, c, d, kdy vás otázky a možné odpovědi naprosto matou. Uvidíme příští pondělí.

S přítelem jsme oslavili výročí v Mikulově a v Pasohlávkách. Vyřádili jsme se v Aqualandu, odpočinuli si ve vířivkách a přespali v jednom krásném penzionu. Následující den jsme si prošli Mikulov a musím říci, že se mi velice rychle dostal pod kůži. O našem výletě si můžete přečíst v článku: „S naší společnou láskou není žádná cesta ani krátká, ani dlouhá. Je nekonečná. Je věčná. Je naše." Vee