Cestování

Můj deník z Paříže II.

8/14/2018 11:34:00 dop.

Ráno vstávám s nadšením, že uvidím další kus Paříže. Pořád si před očima přehrávám to, jak jsem stála pod Eiffelovou věží a samou radostí mi po tváři stékaly slzy radostí. Včera byl docela náročný den, tak jsme vstali pozdě a rovnou si dali výborný oběd. Převlékli se, vzali foťáky a vyrazili jsme do Lucemburských zahrad, Pantheon, Louvre a Vítězný oblouk! 

Když jsme stáli na naší zastávce Bourg-la Reine, potkali jsme Maxe. Bydlí v Los Angeles, pokud si vzpomínám dobře. Povídali jsme si s ním, proč jsem s přítelem v Paříži a co ho sem přitáhlo z tak velké dálky. Také nám poradil jedno skvělé místo, na které jsme se o pár dní později, chystali podívat. Potkat někoho takového, je vážně zkušenost. 

Nyní se nacházíme v Lucemburských zahradách a nejméně 20x jsem řekla, že je to nádhera. Tyto zahrady patří mezi nejoblíbenější relaxační místa v Paříži. Kdybych tady bydlela, chodím tady pokaždé, když bych si chtěla odpočinout, číst, psát články nebo jen tak přemýšlet a dívat se na tu krásu kolem. Prý se zde na konci září konají festivaly medu. Co se mi na parku líbilo, bylo to, že jeho součástí jsou židle, které jsou zde od roku 1923, a můžete si je libovolně přenášet z místa na místo, které je vám nejpohodlnější. Lucemburský palác je sídlem senátu. 


Cestou jsme konečně narazili na Panthéon de Paris. Nachází se na kopci svaté Jenovéfy. Panthéon de Paris a tento kopec se nachází v Latinské čtvrti. Latinská čtvrť je čtvrť, která je typická pro studenty, neboť se zde nachází školy a různé instituce. Panthéon byl pro mě vážně velice zajímavým místem. Nejen, že je historickou památkou, ale také pohřebištěm. Je zde pochován Victor Hugo, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau a mnoho dalších. Uvnitř nás zaujaly sluneční hodiny, které ukazovaly čas. Byly krásné.
Také máme za sebou zkušenost s dalším turistou. Tento pán se nám od sebe nabídl, že nás s přítelem vyfotí. A samozřejmě, že jsme se zapovídali. Dozvěděli jsme se, že cestuje 5 měsíců. Takové zkušenosti mi dělají velkou radost. Potkat lidi, kteří jsou tak úžasní, v dobré náladě, nadšení ze života a mají zápal cestovat, je vážně skvělé. Na rozloučenou si s námi také udělal fotku!


Další zastávka Louvre! Jedno z největších muzeí na světě! Tato zastávka byla druhou, na kterou jsem se těšila nejvíce. Od Panthéonu jsme šli směrem, kde by se Louvre nejspíše měl nacházet. Procházeli jsme krásnými uličkami Paříže a já si vytvářela představy, jaké to tam asi bude. Jestli to bude krásnější, než na fotografiích. Vstoupili jsme do pravé části Palais du Louvre a nevěděli jsme, kde jsme. Vypadalo to jako malé náměstíčko uprostřed nějakého sídla, paláce, hradu, zámku. To bylo to, co jsem si vybavila a představila první. To ale jsme ještě netušili, že jsme správně. Má hlava říkala, že jsme odbočili špatně, ale srdce říkalo něco jiného. Něco mi řeklo, že Louvre tady někde musí být. A tak jsme šli jiným vchodem, než jsme přišli. Při pohledu do vchodu byla tma a když jsme vyšli ven, sluníčko nám zasvítilo do obličeje, takže nic moc nešlo vidět. Jakmile se oči sluníčku přizpůsobily, tak.. bum! Louvre! My jsme vážně tady. Bylo to krásnější, než v mých myšlenkách a představách.


Od toho místa se mi vůbec nechtělo, ale čekalo na nás další. Je třeba jít zase o kousek dál a objevit další kouzlo tohoto mého vysněného města. Další kouzlem byl Vítězný oblouk, Arc de Triomphe. Tuto krásu dal postavit Napoleon, když vyhrál bitvu u Slavkova. Oblouk stojí uprostřed náměstí, ke kterému vede 12 ulic. A vytvářejí tak hodiny, které jdou vidět ze shora. Je to nádherné.


Večer usínám s neuvěřitelným pocitem, který ve mně koluje. Je to pocit lásky, radosti, štěstí. A nemůžu se dočkat na další den. 

Vee

LifeStyle

Nepletli si vás ve škole?

8/09/2018 02:10:00 odp.

Za život jsem s Mončou potkala už neuvěřitelný počet lidí. Mnoho lidí odešlo a mnoho zůstalo. Tak to v životě prostě chodí. Praví přátelé zůstanou. Většinou, když jsme se seznámily s novými lidmi, koukali na nás, jak kdybychom byly mimozemšťané nebo nějaký div světa.

Vzpomínáte na článek, ve kterém jsem dala dohromady otázky, na které se nás lidé ptají? První zajímavou otázkou vždy je: „A vy jste jako dvojčata, jo?“ Pomalu už nevím, co lidem na to mám odpovídat 😀

Jaké to je mít dvojče? Všechno má své výhody a nevýhody, co si budeme povídat. Jaké to je? Úplně perfektní. Ono se říká, že když má člověk dvojče, je to úplně něco jiného, než když má sourozenec sourozence. O jedináčcích nemluvě. Ale mít někoho stejného? Výjimečnost! Mám-li začít s tím, jaké nevýhody má, napadá mě momentálně jen jedna nevýhoda. Narodily jsme se 28. března. Nikdy jsem se o znamení nikdy nezajímala, ale nedávno jsem potkala kamarádku, která se v tom vyzná. A my dvě jsme ve znamení berana. No, znáte to. Tvrdohlavost, neústupné kompromisy, a za každou cenu vyhrát hádku. A představte si, že žije beran s beranem, v jednom pokoji, 20 let. Asi máte představu, jak to někdy dopadá, že? Jinou nevýhodu nevidím. A jsem za to ráda. A výhody? Těch je nespočetně mnoho. Je tady jedna pro druhou a vždy bude. Když jedné z nás někdo ublíží, vždy jsme tu byly pro sebe. I když si, popravdě, z očí do očí neřekneme: „Mám tě ráda.“, tak to z té druhé jde poznat. Obzvlášť, když jsme jedna druhou navštěvovaly v nemocnici. To jsme obě brečely. I když šlo o maličkost. To vědomí, že ta druhá nebude spát v pokoji, protože je nemocná a leží na místě, které je hrozné (Havířovská nemocnice), je to nepříjemný pocit. Mít dvojče je perfektní!

Od malička jsme spolu šly proti světu. Byly jsme spolu pořád, jsme spolu pořád. Když jsme byly malé, opravdu to stálo za to. Občas některé historky vážně pobaví. Zamykaly jsme mamku v kuchyni a neuměly odemknout. Pudingem jsme malovaly na zdi. Lezly jsme na akvárium (bylo obrovské a ta představa. že sklo praskne, no..). Pořád jsme někam utíkaly. Vždycky jsme první kroky začaly dělat společně. Byly jsme spolu, když jsme poprvé šly do školky, do první třídy, do nové školy, do další nové školy. Byly jsme spolu proti všem, když se nám všichni smáli, že máme zrzavé vlasy a jsme stejné. Šly jsme spolu na střední školu. Seděly jsme spolu v lavici, učily jsme se spolu. Všechno jsme dělaly společně. Monča šla vždycky do všeho první, protože byla odvážnější než já. Na očkování, k zubaři, k ostatním doktorům, do všeho. Když jsem byla malá, byla mým vzorem. Když zvládla něco ona, díky ní jsem to zvládla i já. Také jsme obě chodily do gymnastiky a na pódium jsme vstupovaly obě se strachem, s nervy, že budeme pozdě s hudbou, že nevyhrajeme a neumístíme se na 1-3. místě. Na atletiku jsme chodily společně, běhaly, šplhaly, házely, skákaly jsme do dálky se skoro stejnýma výsledky. Skoro každý test byl jako přes kopírák. Byly jsme prostě neporazitelné a spolu. Já a Monča. My dvě. Nikdo nás nerozdělil. 

Takže LifeStyle s mou sestrou je nejúžasnější, nejlepší, skvělý, jedinečný. A i přes všechna nedorozumění se milujeme. Život s dvojčetem je jiný vztah, než mají jiní sourozenci. Protože máme jedna druhou. 

Vee
 
 
 
 


Diary

DIARY ČERVENEC

8/08/2018 09:14:00 odp.

To už je vážně polovina prázdnin pryč? Neuvěřitelně to letí! Přála bych si zastavit čas. Ale i tak na něj budu vzpomínat velice ráda. Protože tento patří k těm, na které nikdy, nikdy nezapomenu. Prožila jsem neuvěřitelný zážitek. Splnila jsem si totiž sen. A díky splněného snu mám chuť zvládnout mnohem víc a začít žít ještě víc.

Už, když se v mém kalendáři objevilo datum 1. července 2018, jsem věděla, že bude tím nejlepším v tomto roce. Ten pocit, který se ve mně schovával, byl neuvěřitelný. Ale to jsem nevěděla, že může být ještě neuvěřitelnější, úžasnější, skvělejší, lepší, skvělejší, prostě nezapomenutelný. Splnili jste si někdy sen? A poznali ten neuvěřitelný pocit? Já totiž ano. Ono se těžko vyjadřuje, nejspíše to ani říct, ani napsat, nejde.

Navštívila jsem Paříž. Splnila jsem si sen, o kterém jsem snila 7 let. Konečně jsem poznala pocit, jaké to je splnit si sen. Mé tělo nedokázalo zastavit slzy štěstí. Stála jsem na vrchu Eiffelovy věže, v noci. A dívala se na noční Paříž. Viděla jsem celé město, každé světýlko domu, osvícené památky, viděla jsem řeku Seinu, úplně, úplně všechno. A až tehdy jsem si uvědomila, že můj sen nebyl sen. Ale skutečnost. Bylo to mnohem krásnější, než jsem si vysnila. Čekala jsem úplně jiný pocit, upřímně jsem se ho trošku bála, abych třeba nebyla zklamaná. Ale ne. Bylo to vážně neuvěřitelné. Aaaaaaaa! Nemáte ponětí, jaké to bylo. Ten pohled na vše okolo mě bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.  Tam nahoře jsem si připadala mocná, přišlo mi, že můžu dokázat úplně cokoli. Že můžu dokázat mnohem víc. Jakmile mi došla myšlenka, že vážně stojím úplně na vrchu, začala jsem brečet. Ano, brečet. Nebyla to slza, ani dvě nebo tři, štěstí. Bylo jich mnohem více a nešlo to zastavit. Ale i s pláčem jsem měla úsměv na tváři. Byla jsem šťastná. Opravdu vážně upřímně šťastná. Třešničkou na dortu toho všeho bylo, když jsem dostala objetí a polibek. Objetí a polibek od někoho, koho milujI. Od někoho, kdo mi pomohl vystoupat až sem, na vrchol. Na vrchol Eiffelovy věže. Na vrchol mého snu. Nebyla jsem v mém snu sama. Byli jsme tam dva. Dva! 

Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže člověk udělat, čeho všeho dosáhne, když změní svůj život a stojí si za vším co řekne. Stojí si za svými sny. Když je člověk šťastný. Když si věří a je cílevědomý. Rok a půl říkám, že se těším na moment, kdy napíšu větu „Já jsem to zvládla!" Tento moment nastal právě teď. „JÁ JSEM TO ZVLÁDLA!"


Motivace

Proč si své sny neplníme? A proč bychom si je plnit měli?

8/05/2018 09:46:00 dop.

Každý z nás má sen. Někdo si přeje být bohatý, někdo hubený, někdo malý a někdo zase štíhlý. Někdo si přeje cestovat, někdo si přeje rodinu. Některé sny jsou vážně náročné a potřebují spousty síly a trpělivosti, snahy a mnoho práce. Splnit si sny není jednoduché. Někteří si přejí celý život, ale svých snů nikdy nedosáhli. Proč si své sny nesplnili? 

„Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům." Eleanor Roosevelt

 V cestě, kterou kráčíme, nám stojí mnoho překážek. Největší překážkou je strach, možná i lenost. A k tomu všemu se váže i sebedůvěra, cílevědomost, víra v sebe sama.

  • Strach ze změny. V dnešní době je tento důvod nejčastější. Člověk si do hlavy vepíše větu: „Nechci dělat něco, na co nejsem zvyklý." nebo „Bojím se změny, člověk nikdy neví." nebo „Mám rád svou každodenní rutinu. Když člověk nechce změnu v životě, co z toho potom má? Není lepší se odvázat a začít žít tak, jak si vysnil? Poznávat nové, objevovat nové? 
  • Ztráta. Bojíme se, že když si půjdeme za svým cílem, ztratíme něco, na čem nám záleží. Rodinu, přátele, práci. Ale měli bychom si uvědomit, že vše má své řešení. Nikdy se nemusí stát to, že ztratíme něco, na čem nám záleží.
  • Neúspěch. Bojíme se, že neuspějeme, že nedopadne sen tak, jak jsme si ho vysnili. Představa je jiná oproti realitě, to ano. Ale budeme-li věřit snu, bude skutečně takový, jaký jsme si ho vysnili. Možná ještě lepší. Zde platí pravidlo zákonu přitažlivosti. Řeknete-li „Stejně se to nestane.", tak se to vážně nestane. Řeknete-li „Stane se to.", tak se to stane. Věřte nebo ne, ono to funguje!
  • Sebedůvěra, odhodlání, chuť. Tyto tři aspekty nás odhání od našich snů. Podle mě, jsou nejčastější. V dnešní době ubývá více a více lidí, kteří by byli sebevědomí a odhodlaní a mít chuť něco dokázat, splnit si sen. Je potřeba věřit v sebe sama, odhodlat se a žít.
„Mějte velké sny, jen velké sny mají sílu pohnout lidskou duší." Marcus Arelius

Možná se ptáte nebo bádáte nad tím, proč by se sny vůbec měly plnit. Není to zbytečné? Ne, to vážně není! K čemu to vůbec dobré je?

  • Zvyšuje sebevědomí. 
  • V moment, kdy si vaše tělo a vaše myšlenky uvědomí, že váš sen je skutečný, dostaví se neuvěřitelné pocity, emoce, dokonce i pocit adrenalinu.
  • Máte chuť zvládnout víc, dokonce i nemožné.
  • Splněný sen zajistí nezapomenutelný zážitek.
  • Vaše sny jsou pohonem, který vás pohání vpřed. 
  • Díky snům budete žít váš život, život takový, jaký chcete jen a jen vy.
  • Jste díky němu šťastní, sví, úspěšní.
  • Najdete větší chuť do života.
  • Nesplníte-li si svůj sen, budete toho jednou litovat. Řeknete si: „Proč jsem to jen neudělal/a!" 
Vee