Šiklův mlýn

Sbalit baťohy, tašky, hračky pro Tally, sváču pro nás i pro Tally, ranní kafe, naskočit do auta a jedeme! Vydáváme se na cestu do Čech za přítelovou rodinou, nemohla jsem se dočkat. Ale naše první zastávka je Šiklův mlýn, kde jsem dřív chviličku pracovala v kavárně. Jak to dopadlo, když jsem se sem vrátila po dvou letech?

Možná si vzpomínáte na článek o Šiklově mlýně, kde jsem psala o tom, jak jsem byla nadšená z toho, že jsem byla na brigádě v kavárně, jak jsem tam dostala horečky a byla přes 12 hodin na nohou. Za dva týdny tam, jsem byla neuvěřitelně unavená, zkušenosti s kolektivem byly špatné, výrazně jsem zhubla, byla jsem bledá a vyřízená. Možná si říkáte, že jsem slaboch, že nic nevydržím. Ale, pokud čtete články už delší dobu tak víte, že se léčím s epilepsií a v té době ještě tak nějak nebyla pod kontrolou. Jo a to mi připomnělo, že mám pro vás novinku! 

Změnila jsem svou neuroložku a musím říct, že je to na velmi dobré cestě! Paní doktorka mi udělala potřebná vyšetření k tomu, abychom se posunuli o kousek dál. Viděla jsem místo, kde se vytváří výboje, které mi způsobují záchvaty. Taky jsem zjistila, že mám dva typy epilepsie. V září mě čeká hospitalizace v nemocnici v Ostravě na dva dny, kdy budu na EEG připojená několik hodin. Po té mi řekla, že BUDU ZDRAVÁ! Já se vyléčím, je to na dobré cestě! Když jsem přítelovi oznámila větu: „Já budu zdravá." začaly mi téct slzy radosti po tváři. Byla a jsem plná naděje, že konečně je to tak, jak to má být. A už dlouho jsem nenapsala větu... „Já to zvládla!" - už se těším, až to všechno bude za mnou! 

A teď zpátky k Šiklu. Zdraví a tolik hodin na nohou udělalo své a proto jsem se rozhodla jet domů - bylo za tím více věcí, ale tohle byl ten hlavní důvod, proč jsem se vrátila. A tak jsem napsala článek Vítej doma. Od chvíle, kdy jsem odjela mi Šikl začal chybět. Sice jsme si užili kopec srandy a ráda vzpomínám na vzpomínky, které mám se Šiklem spojené.

Zaparkovali jsme auto, vzali potřebné věci a vyrazili hlavní bránou. Když jsem uviděla hotel, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem tady zase zpátky. Nemohla jsem tomu nějak uvěřit. Přítelovi a Tally jsem všechno ukázala, provedla a říkala mu mé zážitky. Šli jsme se podívat na jedno vystoupení, ale Tally se bála "výstřelů" ze zbraní a tak jsme se rozhodli, že na další vystoupení nepůjdeme. Dali jsme si pizzu na Bakeru a pak jsme šli.. konečně do kavárny, kde jsem dělala první kávu v životě. Vešla jsem až tehdy jsem si uvědomila, že je to skutečné. A tak opět káplo pár slz radosti. Byla jsem šťastná, že jsem se vrátila na místo, kde jsem si začala plnit sen. Jeho splnění bude trvat ještě několik let, ale tehdy tady na tomto místě to byl první krůček k němu. Dali jsme si kávu a já si tu chvíli užívala. Mohla jsem mému příteli říct, co vše jsem tu zažila, jak jsem to dělala tehdy, co tam kdysi bylo a co mají nového. 

A protože jsme potřebovali popojet o kousek dál, tedy za přítelovou rodinou do Zruče nad Sázavou, kolem druhé jsme vyjeli na druhou zastávku. Odjížděla jsem šťastná. Příští rok se sem chceme podívat znovu, ale bez Tally, aby se zase nebála a my mohli jít na všechna vystoupení a třeba zde i stanovat. 

Jsem šťastná, že jsem mohla všechny pocity sdílet s mými spřízněnými dušemi, ukázat jim, kde jsem udělala první krok k mému dalšímu snu. Byla jsem vděčná za to, že jsem je měla po boku. Přítel a Tally jsou vším, co teď mám. 

Vee