Vítej doma.

V předchozím článku jsem se radovala z toho, že jsem se naučila připravovat kávu, ale musela jsem se vypořádat s tím, že jsem byla nemocná. Pojala jsem to jako výzvu, byla plná sebevědomí, že dva měsíce vydržím u toho, co mě baví a naplňuje. Ale.. Vše má své ale.

Nechci z tohoto blogu dělat ,,Můj milý deníčku." Každý máme své problémy a svá tajemství. Těžko se mi píše tento článek, protože při vzpomínce na brigádu, kavárnu a srdeční záležitost mi vhání slzy do očí. Je to teprv týden a chci zpátky. Mrzí mě to. Chybí mi Westernové městečko.

Od začátku blogu píšu a motivuji vás k tomu, aby jste si šli za svým, splnili si sny a nevzdávali se. Ale měli bychom mít na paměti to, i když děláme to, co milujeme a sny si plníme, že jsou mnohem důležitější věci. Zdraví, přátelé, rodina.

Nemáte ponětí, jaký pocit jsem měla, když jsem připravovala kávu! Konečně po dvou letech jsem se dostala k tomu, co mě baví. Ale stojí mi za to nevidět rodinu, přítele, přátele? Stojí mi za to to zdraví?

U tohoto článku sedím už dobrých pár minut a nenašla jsem věty, kterými bych vyjádřila to, abych vám vysvětlila proč jsem přijela a slyšela větu ,,Vítej doma." Bez kavárny se cítím strašně prázdná a nedaří se mi ten týden absolutně v ničem - vím, že máme opustit negativní slova a myslet pozitivně, protože když vydáváme negativní, negativní se nám vrátí, tak funguje slavný zákon přitažlivosti. Jenže tentokrát se mi nedaří se ho držet.

A i když jsem vzdala tak dlouho plánovanou brigádu, věřím, že zase bude lépe a léto si užiju i s těžkým srdcem, že jsem odjela domů.

Mějte se krásně a doufám, že si léto užijete i Vy,

Vee