Nový rok v Paříži - sedmý den

Šestý den, den po Novém roce, jsme se rozhodli odpočívat, dívat se na seriály a zotavit se. Jelikož včerejšek byl velmi náročný, ušli jsme totiž 14,3 km a vrátili se něco okolo 2-3 ráno. Pojďme se spolu podívat, jak jsme si užili sedmý, poslední den v Paříži.

Skočte na youtube a pusťte si písničku Paris in the rain k čtení tohoto článku! 💓

Ráno jsme vstali poměrně brzy, abychom toho dnes stihli co nejvíce. Nemohla jsem se dočkat na to, co nám Paříž přinese. Když jsme se chystali do centra, trochu pršelo, ale nebylo to nic hrozného. Když jsem sledovala kapky deště, jak stékají po okně v autobuse, zněla mi v hlavě písnička Paris in the rain. Přála bych si, abyste mohli zažít pocit, který jsem v ten moment měla. Déšť jsem nikdy neměla ráda, ale po té, co jsem si uvědomila, že déšť není jen o blátu, jsem ho i měla ráda. A Paříž je krásná za každého počasí. 💓

Po vystoupení z autobusu rázem jako lusknutím prstu nespadla ani jedna kapka. Ocitli jsme se na Place Louis Lépine ve 4. obvodu a leží na ostrově Cité. Nachází se tam Sainte-Chapelle, dvoupatrová gotická kaple, která byla postavena na přání Ludvíka IX. A jedná se o 13. nejčastější navštěvovanou památku Paříže. 

Šli jsme se také podívat na Notre-Dame, kdy jedna jeho část shořela. Bylo a je mi to strašně líto, protože je to nádherná památka a je jednou z nejnavštěvovanějších. Po té jsme zašli dobít energii kávou do Strabucksu, kde jsme si užívali atmosféru asi hodinku, povídali si a dívali se z okna na rušnou ulici Paříže. Když jsem se zadívala na ulici, hrkly mi slzy do očí, že naše dovolená pomalu končí. Byla jsem šťastná, že jsem mohla v Paříži být na Nový rok s někým, na kom mi záleží a podle všeho s ním strávím celý život a budeme za rok a půl manželé. Přála bych si, abych v pařížských kavárnách mohla trávit každé ráno a pozorovat lidi, kteří neustále někde spěchají, abych v kavárnách mohla psát články. Přála bych si jen tak chodit uličkami a zachycovat na fotografie pařížský život a žít jako Pařížané. Můj sen se splnil a pocit, když jsem si to uvědomila mi zůstane nejen v mé hlavě, ale i v mém 💓. Není nic lepšího, než si splnit sen!

Cestou k Invalidovně jsme narazili na Kostel sv. Sulpicia, který byl také velmi pozoruhodný. Když jsem stála před Invalidovnou, vzpomínala jsem na léto 2018, kdy jsem tady stála. Byla to naše první navštívená památka v Paříži. Úplně živě jsem viděla to, jakou jsem měla radost, že jde odtud vidět špička Eiffelovy věže. 

Pokračovali jsme směrem i věži a v tom jsme zjistili, že pustili pár linek metra! Vážně? Poslední den? Poslední den nám ulehčili cestu, nervy, trpělivost - kterou samozřejmě nemám, ušetřili nás té věčné tlačenice v autobusech a několika přestupů? Vře to ve mně ještě teď!

Dnes jsme měli v plánu nakoupit suvenýry a dárky pro přátelé a rodinu, najít nějaké výborné makronky. Ale zastávka před nakupováním je Eiffelovka! Tu krásu jsem si opět nemohla vynachválit. Já vážně stojím před Eiffelovou věží v Paříži s mým milovaným. Hlavou mi běhaly myšlenky a vzpomínky na celou dovolenou. A taky to, že nevím, kdy Paříž zase uvidím, nevím, kdy budu zas moct objevovat její tajemství a kouzla, uličky, kavárny, nevím, kdy budu moct pozorovat věčně spěchající Pařížany. A proto jsem zase spustila pár slz, pár slz smutku, ale i štěstí a radosti. 

Po nakoupení suvenýrů a nejlepších markonek, co jsem kdy měla, jsem se naposled otočila za Eiffelovou věži a řekla si, že se sem v životě musím ještě vrátit. Tak nějak cítím, že tady patřím. Paříž miluju a vlastně ani nevím proč, nikdy jsem nenašla důvod, proč mě to do Francie a do tohoto krásného města táhne. A vlastně ani to vědět nechci, protože je fajn mít nějaké takové svoje tajemství a kouzlo, u kterého neznám zaklínadlo. A tak mi vzpomínka na Paříž utkvěla spolu s větou z knihy: „Paříž je plná tajemství. To, kdy je třeba zachovat a kdy se s ním naopak svěřit, je více než jen hra." 💓 v paměti už napořád. 

Vee