České Švýcarsko

České Švýcarsko 2018

Každý z nás by se měl čas od času nějak odreagovat. Dopřát si odpočinek nebo naopak vyrazit někam do hor. Do hor, kde je slyšet pouze šum listí, zpívání ptáčků a zurčení vody. Do hor, kde zapomenete na všechny problémy a soustředíte se pouze na to, co vás v nich čeká, jaké dobrodružství na vás číhají a jaká krása se za nimi ukrývá. Skoro pokaždé, ona krása, dokázala vyrazit dech a mnohdy nešlo říci pouze jednou větou: „Tohle je nádhera." Za celých šest dní jsem nenašla výraz, který by krásu, kterou jsem poznala, vystihl. Takový pocit a ta krása zůstane už jen v mé hlavě a také v mém srdci. Také v nich zůstane ten pocit, kdy jsem na vrcholků hor dostala polibek a překonala strach. Překonala jsem strach díky někomu, kdo mě dokázal chytit za ruku, říct pár slov, podívat se mi do očí a také říct, že je tady se mnou.

Pondělí 

Ráno jsem vstala s pocitem a s myšlenkami, které mi říkaly, že na mě čeká něco nového a konečně budu moct nechat všechny problémy na místě, od kterého budu natolik daleko, že na ně budu moct zapomenout a nebudu na ně muset myslet. Takže jsem s úsměvem na tváři naházela věci do tašky a nachystala vše potřebné a po té nastal čas vyrazit. Hurá. Cesta autem byla dlouhá. Čím více kilometrů za námi, tím víc jsem měla prázdnější hlavu. A také čím dál tím více ve mně tkvěl pocit nedočkavosti. Když jsme byli blíž a blíž k cíli, krajina okolo se stávala krásnější a krásnější. Do cíle jsme dorazili večer, takže byl akorát čas se podívat na seriál a jít spát. Usínala jsem s nedočkavostí na zítřejší den. Který určitě skrývá dobrodružství, nádhernou krajinu a přírodu a třeba také tajemství. 

Úterý

Ráno! Kafe! Pití! Klobouk! Batoh! A jdeme! Při vcházení do lesa, které nás provedlo naším stanoveným okruhem, který bude dlouhý 12km, jsem vnímala čerstvý vzduch, slunce a touhu objevovat. Všude okolo mě byla inspirace, že bych dokázala nemožné. Když jsme se dostali do Jetřichovic, kde byla obrovská skála s vyhlídkou, sevřel se mi žaludek, začaly se mi třepat ruce. Pohled na tu výšku, prudké schody, můstky přes propadliny mě děsil. Ale opět jsem měla vedle sebe někoho, kdo mě dokázal chytit za ruku, říct pár uklidňujících slov, podívat se mi do očí a říct, že jsme v tom společně. A tak jsem se zbavila strachu a další překážky jsem dokázala zdolat sama.

Tento den jsme navštívili Malou Pravčickou bránu, projeli jsme se na lodičkách v Hřensku po řece Kamenici. Okolí podél řeky lemovaly obrovské skály, které připomínaly želvu, dlouhého hada, osoby a dokonce se uprostřed řeky nacházely Dva ostrůvky lásky. Ušli jsme 12km, vystoupali 71 pater, což je nějakých 900-1136 schodů.

Večer jsem usínala s neuvěřitelným pocitem, který mi říkal, že zítřek bude stejně perfektní stejně jako ten dnešní den.

Středa

Ráno! Kafe! Pití! Klobouk! Batoh! A jdeme! Tento den jsme si udělali výhled na Mariininu vyhlídku, která má 428 metrů. Tato vyhlídka patří mezi hodně oblíbené vyhlídky zdejších turistů. Tato vyhlídka se bohužel hodně změnila. V roce 2005 hořelo okolí celý, jeden dlouhý týden. Požár vznikl nedbalými turisty. Když jsem se dívala na stromy, které byly zničené, mrzelo mě to, hodně.

Z Mariianiny vyhlídky jsme mohli vidět Krkavčí kámen a také Vilemininu stěnu, která následovala v našem stanovém okruhu. A také jsme neminuli Kostelní stezku a Na Tokání.

. 

Čtvrtek

Ráno! Kafe! Pití! Klobouk! Batoh! A jdeme na to. Dnes nás čeká další náročný den. Ráno jsem opět vstávala s nadšením a s energií. Nepamatuji si, kdy bych se tak skvěle vyspala, nabrala sílu a cítila se uvolněná od všeho, co zůstalo v Havířově.
Dnes nás čeká Pravčická brána a také Dolský mlýn. V Dolském mlýně se natáčela Pyšná princezna. A začátkem dnešního dne jsem ani zdaleka netušila, jak moc mě mlýn osloví.
V Hřensku bylo opravdu hodně turistů, ale převažovali Němci. Měli jsme to "štěstí", že jsme narazili na jejich, asi největší, svátek.
Cestu na Pravčickou bránu byla poklidná a ani tak strmá, jako ta včerejší, kdy jsme opět vyšli nějakých 91 pater. Cestou byl slyšet pouze zpěv ptáčků, šum listí. Nádherný a uklidňující pocit. Krajina se stávala krásnější a krásnější. Na konci této cesty nás čekala třešnička na dortu, kterou byla Pravčická brána. Byla jsem z ní unesená, okouzlená. Tato brána vznikla z pískovců křídového stáří. Měří 16 metrů a její rozpětí je něco okolo 26,5 metrů. Neuvěřitelné. Ve skále se nachází Sokolí hnízdo, který je také naprosto neuvěřitelný. Když jsem spatřila tento zámeček, jako první se mi vybavil shořelý Libušín na mých milovaných Pustevnách. Vyhlídky v okolí Pravčické brány, skály, byly naprosto neuvěřitelné. Připadala jsem si trochu jako v pohádce. Byla jsem vážně neuvěřitelně vděčná, že jsem mohla takovou krásu vidět.
Cesta zpět byla poněkud zneklidňující, protože pár Němců v Národním parku začalo střílet petardy, rušili okolí písničkami, které pouštěli z kvalitních hlasitých bedniček. Opět jsem byla lidmi zklamaná. Jak se někdo může takhle k přírodě chovat?
Večer jsem se s přítelem vydala do Dolského mlýna. A jak jsem již zmínila, natáčela se zde Pyšná princezna. První záznamy tohoto místa byly už z roku 1515. Ale bohužel po roce 1945 byl tento mlýn opuštěn a tak se stal neudržovaným. Přála bych si ho vidět v původní podobě a ne jen na fotografiích. Ale bohužel to nepůjde, protože v roce 2015 zde vypukl požár a vše zničil. Opět se jednalo o nedbalé turisty, kteří zde nechali nedopalek z cigarety. Hrůza...
Každopádně i v dnešní době, to jak mlýn vypadá dnes, mě uchvátil. Toto místo dodávalo tělu něco kouzelného. Nedokážu popsat to, co to přesně bylo. Ale bylo to nádherné.
Protože začalo pršet, museli jsme odejít dříve. Ale nevadilo nám to, protože se zítra zde podíváme znovu a užili si ho více. A bez deště.

Pátek

Předposlední den víceméně odpočinkový a né tak náročný. Dnes nás čekal výlet do Růžové, kde se nachází vyhlídka do konce i Mýdlárna Rubens. Než jsme se podívali do Růžové, ráno nás čekala hodinová projížďka na koni po okolí Vysoké Lípy, kde jsme byli ubytovaní.
Mýdlárna byla velice zajímavým zážitkem. Do posud jsem nevěděla, že mýdlárny vůbec existují. Paní nás v mýdlárně přivítala a přednesla nám, jak toto místo vzniklo, pověděla nám něco o historii a provedla nás prodejnou. Na závěr tohoto výkladu jsme všichni prošli rituálem nových zákazníků, kdy jsme museli projít Chodníček na boso.
A na závěr nás opět čekal Dolský mlýn! Cesta k mlýnu je dlouhá přes 450 metrů. Vchází se do údolí, které je z kopce dolů. Většina té cesty jsou schody z kamenů, pískovců. Dokonce schody vytvářely i kořeny stromů.
Ale na cestu zpět jsem se netěšila. Protože, když jdete 450 metrů dolů, zdoláte opět velké množství schodů, je to přece jen lehčí, než když jdete 450 metrů do kopce a zdoláváte velké množství schodů. A ještě k tomu jsme tohle celé vyšli a sešli dvakrát. Vyčerpávající, ale stálo nám to za to! ♥

Sobota

Poslední den. Ráno nás vzbudil ptačí zpěv už kolem čtvrté ráno. Zároveň je to krásný zvuk, kdy je uklidňující, ale budil nás pak co půl hodiny a poslední noc jsme se moc nevyspali. Ale to mi pak už vůbec nevadilo, protože ten týden byl úplně úžasný. Byl plný zážitků, zábavy, krásy, přírody, hor, památek, vyhlídek. V Českosaskm Švýcarsku toho je opravdu mnoho, a abychom prošli vše, co skrývá, bychom potřebovali ještě několik dalších dní.

Se vstáváním, ráno, jsem vstávala s vděčností a radostí z této dovolené. Než jsme se vydali na dlouhou cestu domů, jeli jsme na předposlední zastávku. A to na Šunštejn. Šunštejn byl kdysi salním hradem. Nachází se na pískovčitém suku. A stal se kulturní památkou České republiky. Výhled z tohoto "hradu" byl na Krkavčí horu a Mariininu vyhlídku.

A teď nás čekala poslední zastávka v Chomutově. Možná si říkáte, proč zrovna tady. V tomto městě se totiž nachází nejvyšší most České republiky, který měří 62 metrů. A na tomto mostě se pořádá Bungee Jumping. Přítelovi jsem poukaz na tento adrenalinový zážitek darovala k Vánocům. 

Musím uznat, že v životě jsem neměl větší strach. Prostě představa a myšlenka, že člověk, kterého miluju skáče před mýma očima z 62 metrového mostu. Aaaah! Ale každopádně jsem byla ráda, že si to můj přítel užil. 

No a hurá domů.