DIARY ČERVENEC
To už je vážně polovina prázdnin pryč? Neuvěřitelně to letí! Přála bych si zastavit čas. Ale i tak na něj budu vzpomínat velice ráda. Protože tento patří k těm, na které nikdy, nikdy nezapomenu. Prožila jsem neuvěřitelný zážitek. Splnila jsem si totiž sen. A díky splněného snu mám chuť zvládnout mnohem víc a začít žít ještě víc.
Už, když se v mém kalendáři objevilo datum 1. července 2018, jsem věděla, že bude tím nejlepším v tomto roce. Ten pocit, který se ve mně schovával, byl neuvěřitelný. Ale to jsem nevěděla, že může být ještě neuvěřitelnější, úžasnější, skvělejší, lepší, skvělejší, prostě nezapomenutelný. Splnili jste si někdy sen? A poznali ten neuvěřitelný pocit? Já totiž ano. Ono se těžko vyjadřuje, nejspíše to ani říct, ani napsat, nejde.
Navštívila jsem Paříž. Splnila jsem si sen, o kterém jsem snila 7 let. Konečně jsem poznala pocit, jaké to je splnit si sen. Mé tělo nedokázalo zastavit slzy štěstí. Stála jsem na vrchu Eiffelovy věže, v noci. A dívala se na noční Paříž. Viděla jsem celé město, každé světýlko domu, osvícené památky, viděla jsem řeku Seinu, úplně, úplně všechno. A až tehdy jsem si uvědomila, že můj sen nebyl sen. Ale skutečnost. Bylo to mnohem krásnější, než jsem si vysnila. Čekala jsem úplně jiný pocit, upřímně jsem se ho trošku bála, abych třeba nebyla zklamaná. Ale ne. Bylo to vážně neuvěřitelné. Aaaaaaaa! Nemáte ponětí, jaké to bylo. Ten pohled na vše okolo mě bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Tam nahoře jsem si připadala mocná, přišlo mi, že můžu dokázat úplně cokoli. Že můžu dokázat mnohem víc. Jakmile mi došla myšlenka, že vážně stojím úplně na vrchu, začala jsem brečet. Ano, brečet. Nebyla to slza, ani dvě nebo tři, štěstí. Bylo jich mnohem více a nešlo to zastavit. Ale i s pláčem jsem měla úsměv na tváři. Byla jsem šťastná. Opravdu vážně upřímně šťastná. Třešničkou na dortu toho všeho bylo, když jsem dostala objetí a polibek. Objetí a polibek od někoho, koho milujI. Od někoho, kdo mi pomohl vystoupat až sem, na vrchol. Na vrchol Eiffelovy věže. Na vrchol mého snu. Nebyla jsem v mém snu sama. Byli jsme tam dva. Dva!
Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže člověk udělat, čeho všeho dosáhne, když změní svůj život a stojí si za vším co řekne. Stojí si za svými sny. Když je člověk šťastný. Když si věří a je cílevědomý. Rok a půl říkám, že se těším na moment, kdy napíšu větu „Já jsem to zvládla!" Tento moment nastal právě teď. „JÁ JSEM TO ZVLÁDLA!"
Už, když se v mém kalendáři objevilo datum 1. července 2018, jsem věděla, že bude tím nejlepším v tomto roce. Ten pocit, který se ve mně schovával, byl neuvěřitelný. Ale to jsem nevěděla, že může být ještě neuvěřitelnější, úžasnější, skvělejší, lepší, skvělejší, prostě nezapomenutelný. Splnili jste si někdy sen? A poznali ten neuvěřitelný pocit? Já totiž ano. Ono se těžko vyjadřuje, nejspíše to ani říct, ani napsat, nejde.
Navštívila jsem Paříž. Splnila jsem si sen, o kterém jsem snila 7 let. Konečně jsem poznala pocit, jaké to je splnit si sen. Mé tělo nedokázalo zastavit slzy štěstí. Stála jsem na vrchu Eiffelovy věže, v noci. A dívala se na noční Paříž. Viděla jsem celé město, každé světýlko domu, osvícené památky, viděla jsem řeku Seinu, úplně, úplně všechno. A až tehdy jsem si uvědomila, že můj sen nebyl sen. Ale skutečnost. Bylo to mnohem krásnější, než jsem si vysnila. Čekala jsem úplně jiný pocit, upřímně jsem se ho trošku bála, abych třeba nebyla zklamaná. Ale ne. Bylo to vážně neuvěřitelné. Aaaaaaaa! Nemáte ponětí, jaké to bylo. Ten pohled na vše okolo mě bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Tam nahoře jsem si připadala mocná, přišlo mi, že můžu dokázat úplně cokoli. Že můžu dokázat mnohem víc. Jakmile mi došla myšlenka, že vážně stojím úplně na vrchu, začala jsem brečet. Ano, brečet. Nebyla to slza, ani dvě nebo tři, štěstí. Bylo jich mnohem více a nešlo to zastavit. Ale i s pláčem jsem měla úsměv na tváři. Byla jsem šťastná. Opravdu vážně upřímně šťastná. Třešničkou na dortu toho všeho bylo, když jsem dostala objetí a polibek. Objetí a polibek od někoho, koho milujI. Od někoho, kdo mi pomohl vystoupat až sem, na vrchol. Na vrchol Eiffelovy věže. Na vrchol mého snu. Nebyla jsem v mém snu sama. Byli jsme tam dva. Dva!
Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže člověk udělat, čeho všeho dosáhne, když změní svůj život a stojí si za vším co řekne. Stojí si za svými sny. Když je člověk šťastný. Když si věří a je cílevědomý. Rok a půl říkám, že se těším na moment, kdy napíšu větu „Já jsem to zvládla!" Tento moment nastal právě teď. „JÁ JSEM TO ZVLÁDLA!"
Žádné komentáře: