Z Paříže I.

Je 15. Července, měla bych jít spát, ale samým nadšením nemůžu usnout. Zároveň radostí, ale i strachu, že se něco pokazí. Vždy jsem si šla za tím, že když člověk myslí na špatné, tak se mu špatné vrátí a taky že k tomu později došlo. Pozdě večer přišla sms, že náš vlak se zpozdí o 50 minut. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na špatné myslet neměla. S přítelem jsme museli koupit nové jízdenky u jiné společnosti. Večer tak usínám šťastná, ale i nervózní. Co když letadlo nestihneme?

Četli jste články Úvod do Paříže a Co mi dala Paříž?

Den první

Ráno jsem vstala nevyspaná. Ale šťastná. Za pár hodin budeme v Paříži! Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. O něco později jsme nasedli do taxíku a hurá na hlavní nádraží v Ostravě. Vlak a jeho čas odjezdu je v pořádku. Našli jsme naše nástupiště a už jen čekali. Najednou se ozval hlas v rozhlase, že náš vlak má zpoždění 10 minut. Uklidnilo mě vědomí, že i tak to stíháme, vše bude v pořádku.

Po 10ti minutách, které mi připadaly jako hodina, jsme seděli ve vlaku. Pro mě byl nad lidský výkon do toho vlaku nastoupit. Fobie není nic jednoduchého. Ale když máte u sebe někoho, kdo Vás podrží, chytne za ruku a řekne, že to zvládnete. A taky že jo. Strach byl rázem pryč! Parádní!

Za nedlouho jsme se ocitli v Praze na Hlavním nádraží. Teď honem najít autobus a honem na Letiště Václava Havla, terminál druhý. Čas se krátil a myšlenky plné strachu říkaly, že jedeme pozdě. Když se ale zdálo, že dojedeme jen tak tak, něco se pokazilo - jak nečekané, že? Ze zadní části autobusu, kde jsme s přítelem seděli, se náhle ozval zvuk. Při ohlédnutí se za ním, jsme uviděli kouř. Náš autobus zřejmě začal "doutnat". Však proč ne, že?

Autobus jel dál. Ale přijel pozdě. Přiběhli jsme k bráně, kde jsme si měli vyzvednout letenky, ale  paní nám řekla, že už je pozdě. V ten moment mě obklopilo horko a chlad zároveň. A ano, na mé tváři se objevily slzy. Chvíli jsme přemýšleli, co bude dál. No, musela jsem si na to dát kávu, na uklidnění. Bez ní v těchto situací ani ránu! Co když se můj sen rozplynul a něco mi dalo znamení, že si ho splnit nemám? Nevím. Ale! Za několik hodin nám odlétá další letadlo do Paříže. My se tam vážně nakonec dostaneme! Už teď jsem věděla, že si Paříž zamiluji. A to jsem ještě nevěděla, jak moc to bude.

2 hodiny v letadle uběhly neuvěřitelně rychle a už z něj vystupujeme a začínám si uvědomovat, že jsem ve Francii. Ale i tak jsem tomu tak nějak pořád nemohla uvěřit. Přece jenom 7 let čekání dělá své. Nějakým způsobem jsme se z letiště vymotali a koupili si jízdenky na metro. No povím Vám, že vyznat se v 13ti Pařížských metrových linkách je vážně něco. Ještě, že jsem měla vedle sebe tak úžasného muže, který se v tom dokázal zorientovat tak rychle. Nasedli jsme na metro a hurá na zastávku Bourg-la Reine. Cesta trvala asi hodinu a ve mně tkvěl pocit nedočkavosti. Netrpělivě jsem se rozhlížela po okolí, jestli neuvidím mou milovanou Eiffelovou věž, ale cesta kolem ní nevedla. Nebylo mi to líto, alespoň si užiju zítřejší pravý moment, kdy ji uvidím celou a z blízka.

Hurá jsme vystoupili z metra a teď stačí najít náš byt, který jsme si objednali přes airbnb.cz. No najít to byla také sranda. Chvíli nám to trvalo. Musím říct, že Bourg-la Reine je krásná část Paříže, zamilovala jsem si už, když jsem v ní procházela poprvé. Ville Angelika, to je to naše místo, kde strávíme celých 10 nocí a 11 dní. Maminka od naší hostující nám předala klíče, ukázala vše potřebné a už mi začala dovolená v Paříži. Neuvěřitelný pocit byl, když mi přítel věnoval objetí s větou, že jsme to zvládli. 

Po předání bytu jsme šli trochu čtvrť prozkoumat a nají obchod, abychom si mohli uvařit nějakou dobrou večeři. Našli jsme Monoprix, kde nakupují téměř všichni, co jsem si za těch následujících 10 dni mohla všimnout, a koupili jsme si něco dobrého. Hurá večeře po náročném dni!
Večer si lehám do postele s uvědoměním, že se vážně nacházím se svým přítelem v Paříži. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. Za nedlouho zavřu oči a nemůžu se dočkat, jaká dobrodružství nás v následujících dnech čekají.

Den druhý

Hádejte, kde právě teď sedím! V Pařížské kavárně! S přítelem jsme si objednali Latté, otevřeli jsme počítač, vytáhli mapku a začali plánovat cesty. Dnešní plán je naprosto jasný. Invalides, Eiffelova věž, Cimetière du Montparnasse  a Pařížské uličky, které vedou těmito úseky. Ale skoro se nedokážu soustředit, protože mé myšlenky v hlavě jsou zmatené a pobíhají ze strany na stranu a jsou šťastné. Vážně neví, kam dřív skočit. Mé tělo sedí u stolu a vnímá přítomnost přítele. Také vnímá atmosféru Pařížského rána a vůni čerstvé kávy, která stoupá z mého šálku.

Musím říct, že zorientovat se v linkách Pařížského metra chce kuráž. Ale tyto věci jdou tak nějak krapet mimo mě. Ne že bych byla úplné nemehlo, ale jsem zmatkař v neznámém prostředí, takže ze zmatku dělám chyby. Kdo ne, že? Ještě, že jsem měla s sebou tak skvělého člověka, který se ve světě neztratí. Skvělá práce!
Naše nástupní zastávka se jmenuje Bourg-la Reine. A my chceme vystoupit na Denfert-Rochereau. Na informacích jsme se dověděli, že výhodněji nás vyjde Navigo kartička, která platí na 7 dní při jízdě metrem. Vyjde to levněji, než kdybychom měli kupovat každý den lístky na metro. Takže skvělá investice!
Moje láska vytáhla mapu a vydali jsme se na cestu Pařížskými uličkami. Když jsem jimi procházela, snažila jsem si zapamatovat každičký detail, kterého jsem si stačila všimnout. Pamatuji si pekařství PAUL, které je hned na proti, kde se vchází nebo vychází z metra, a za proskleným oknem byla pyramida z makronek! Hm! Dostala jsem na ně obrovskou chuť, má touha vyzkoušet ty pravé, francouzské, musela ještě počkat. První Eiffelovka a až potom makronky. Asi po desíti minutách jsem už věděla, že to tady miluju. Cítila jsem, a do teď cítím, tu Pařížskou atmosféru. Kráčet tam po chodníku je úplně jiný pocit, než tady. Tam jsem se cítila tak volná, uvolněná, svá, všichni okolo mě se usmívali, kdežto tady kráčím s myšlenkami, které se mě ptají: „Proč se ti lidé na mě dívají? Proč se všichni mračí?"

           

Cestou jsme narazili na hřbitov. Jmenuje se Cimetière du Montparnasse. Je druhým největším hřbitovem v Paříži, tedy až po Père-Lachaise, kde jsou pochovány slavné osobnosti, jako je třeba Moliére, Chopin, atd.

Naše cesta pokračovala dále a ocitli jsme se před Invalides. První, co mě na této budově upoutalo, byla zlatá kopule. Když na ni svítilo sluníčko, hned mi blikla do očí. Čím jsme přicházeli blíže, tím byla krásnější. Tato budova ukrývá Muzeum Armády, vojenskou nemocnici a domov pro "válečníky". A jsou zde pochování váleční hrdinové z Francie.

A jdeme dál! Na levé straně od této budovy jde vidět špička Eiffelovy věže! Hurá! Už teď pro mě byla krásná a velká a zajímavá a .. a .. a .. a už teď mi vyrazila dech. Nedočkavě procházím další uličky a koukám směrem, kde na mě vykoukla. Raz, dva, tři, vyjdu z poza rohu a najednou bum! Vidím ji na vlastní oči, ale pořád z dálky. Nemáte ponětí, jaká radost ve mně kolovala. Tolik emocí a pocitů, které jsem sbírala 7 let, jsem najednou měla před očima. Tak honem, jdeme blíž!

Hádejte, kde teď právě stojím! Pod Eiffelovou věží! Je nade mnou a je krásná! Oproti fotkám na internetu je to nic. Pár sekund se koukám nahoru, ale pak jsem objímám přítele a říkám mu větu: „My jsme to zvládli!" a spustily se slzy radosti. Jáááá tadyyy vážněěě stoojíííím!!! No.. a hurá stát tu nekonečnou řadu. Řada na výtah byla delší a ta na schody kratší. Kterou si vybrat? Schody! Alespoň si zacvičíme a užijeme si srandu, když budeme chodit po 668 schodech. A navíc.. dodá to příjemný pocit, že si tu Eiffelovou věž vyjdu sama, z vlastního úsilí a budu mít lepší pocit, než když raz, dva, tři.. jsem na hoře výtahem. Věřte nebo ne, nikdy jsem v životě tak rychle do schodů nešla. Byli jsme tam během chviličky. Byli jsme v prvním, druhém patře a ať byla výška jakákoli.. výhled stál za to. Úplně nahoru, na Top, jsme se nedostali, protože jsme si nevšimli, že na to se kupují vstupenky zvlášť, dole. Upřímně mi to nevadilo. Ten TOP pocit si užiju za pár dní, kdy Paříž uvidím v noční kráse. 

Teď nás čeká odměna, večeře a teplá vana. Den byl náročný a to byl teprve, vlastně už:/, první. Ušli jsme 10 km a vystoupali 668 schodů. Večer jsem usínala s nezapomenutelným pocitem. Už teď se nemůžu dočkat na zítřejší ráno. Dobrou noc.

Vee