Začarovaný kruh

1. část - 27. 03. 2018

Pár měsíců zpátky jsem Vám odhalila další moje já, jestli si vzpomínáte. Článek měl úspěch, řekla bych, dostávala jsem krásné zprávy, komentáře a také díky tomu jsem dala do pořádku dávné neshody s přáteli. Pointou nebyla touha po lítosti, ale motivace k tomu, aby jste věděli, že se vše dá zvládnout, musíte být silní a také, že na nic nikdy nejste sami.

Když si za tím stojíte, kráčíte cestou, která Vás provází Vaším životem, děláte všechno, cítíte se šťastní a volní, tak i přesto Vám život hází klacky pod nohy. Proč? Řídím se knihou Moc, která mi před rokem otevřela oči, pomohla mi ze všeho zlého ven. Proč mi nepomáhá teď?
Vidím lidi mého věku dělat vše, co se jim zlíbí. Mají práci, dělají si řidičský průkaz, chodí se bavit a tančit, scházejí se s přáteli, vrací se domů nad ránem. Plní si všechny sny, které si přejí a nemají k nim žádné překážky. Mohou mít práci a brigády, mohou na noční, mohou na dvanáctihodinové směny, mají miliony možností. Mohou plavat do hloubky, mohou šplhat do výšek a skoro si sáhnout k nebi a mít na dosah vše, když si za tím půjdou a budou mít chuť to dokázat. A takřka si neuvědomují, že by si toho všeho, co dělají a co mají, měli vážit. Vždy si uvědomíme, co jsme měli až když, jsme to ztratili. 

Vlastně ani nemám konkrétní důvod, proč píšu tyto řádky. Možná je píšu, protože si myšlenky potřebuji nějakým způsobem uspořádat v hlavě, vypsat se z nich. Nevím. Možná je to taky tím, že momentálně ležím v horečkách v posteli a nemám co na práci. A možná mi taky tohle všechno dělá starost, kvůli jedné situaci, která se stala nedávno. 

V létě bych měla KONEČNĚ navštívit Paříž. Sním o tom už 7 let a tak nějak si v hlavě nemůžu dát dohromady, že se to konečně stane, že konečně Vám budu moct napsat větu, kterou jsem už dlouho nezmínila, a to: „Já jsem to zvládla!"

Avšak pro tuto dovolenou musím něco udělat, což znamená najít si brigádu. A taky že jsem si ji našla, vlastně tak na půl. 

Cítím se odsuzovaná. Říká se, když člověk má nějaká omezení, tak by ho lidé okolo měli brát takového, jaký je. Brát ho, jako by byl zdravý, jako by žádná omezení neměl. Proč tomu tak není?

Přišla jsem v domluvený čas a měla jsem sepsat smlouvu. Myšlenky v hlavě tančily radostí, když si uvědomily, že konečně se udělal krok k Paříži. Pak ale bum a myšlenky byly pryč. Proč? Kvůli zdravotního omezení, bohužel, smlouvu nedostanu. Zase.

Proč mě odsuzují kvůli toho, že "jsem nemocná"? Jak si mám najít brigádu, jak mám začít normálně žít, jak mám být šťastná, když si připadám jiná a ne jako ostatní? 

Ráno se budím s různými náladami, nehledě na to, s jakým zdravotním stavem. Někdy se cítím skvěle, někdy se cítím unavená - musím si nastavovat 4 budíky, někdy mě bolí hlava, občas mi je slabo a mdlo a ten další pocit, se kterým se budím, ani popsat nejde. Občas se ráno neobejde bez modřin na nohách. K čemuž se také váže jedna zkušenost. Oslavovala jsem s kamarády a se sestrou našich 20 let na chatě, kterou jsme si pronajali v Beskydách. No, odpadnout 5x za večer, není nic dobrého, příjemného. Jednou mě našli ležet v kuchyni na zemi, nevím co se stalo. Jenže pak jsem se podívala na nohy a ty modřiny... velké, modré až černé. Hrůza. 

2. část - 28. 03. 2018

Je následující den, den po 1. části. 28. 03. 2018, den, kdy jsem zase o jeden rok starší. Ve 3 ráno jsem měla "vynikající" budíček, kdy se mi udělalo zle. Nevím, zda to bylo horečkami a nebo na mě přišel epileptický záchvat. Prostě jsem omdlela a praštila se o postel. Další modřina, "skvělé". Copak to nikdy neskončí? 

Připadám si jako v začarovaném kruhu, ze kterého se tak nějak nemohu dostat ven už několik dní, týdnů, měsíců, let. Pořád si říkám, že se budu snažit se na to dívat z jiného úhlu pohledu, budu se snažit být zdravá, budu se snažit, aby mi bylo dobře, budu se snažit si najít brigádu, budu se snažit dodělat školu, budu se snažit dělat to, co ostatní - bavit se, žít, být šťastná, bez závazků, bez neustálého stresu, který se ve mně schovává a říká: „Co když dostanu záchvat ve škole? Na ulici? Když budu sama doma? V autobuse? Buď opatrná!" 

Naděje umírá poslední. Říká se. Já jsem odhodlaná se uzdravit, dostat se z toho kruhu ven. Přiznám se, že jsem už dávno tomu přestala věřit. Ano vím, neměla bych, vlastně nesmí se to. Pak totiž budu padat na zem znovu, znovu a znovu. Věřila jsem tomu, ale za tak dlouhou dobu se zlepšení neukázalo, spíše naopak. Trochu jsem brouzdala po internetu a našla skvělý článek, díky kterého jsem si něco málo odnesla, něco si uvědomila. Pokud někdo z Vás má podobné problémy, možná Vám článek Naděje umírá poslední, také pomůže. 

Vee