25. 2. 2018

Jak se cítí myšlenka?

Při nápadu jedné mé dlouholeté kamarádky, vzniklo něco, co mi přijde hodně zvláštní a tajemné. Při psaní toho, jak se cítí myšlenka, jsem se cítila uvolněná a snažila jsem se přemýšlet, jak se asi cítí, vytvořila jsem si v mé představě to, jak asi vypadá a uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá. Na základě této představivosti vzniklo ... vlastně ani nevím, jak to popsat, vyjádřit nebo pojmenovat. Prostě.. jak se cítí a jak přemýšlí myšlenka. Snad se to bude líbit. 




Jak se cítí myšlenka?
Někdy si říkám, jaké to je být mezi lidmi.
Jaké to je nebýt jen v jejich hlavě, být na svobodě.
Jsem věčně uvězněná, někdy smutná, někdy šťastná.
Jsem pro ně důležitá nebo naopak zbytečná? Nevím.
Chtěla bych vědět jaké to je. Cítit teplo, vánek, sluneční paprsky.
Tady je tma, prázdno, nic nevidím, občas je tu cítit chlad.
Pořád tuhle pomatenou místnost obývám sama.
Jen někdy se najde nějaký zlý… ani nevím, jak se jmenuje.
Vždycky tady ten, jehož jméno neznám, udělá nepořádek a já to po něm musím dávat dohromady.
Je to těžké, když je tady všude takový zmatek.
Občas musím najít most, přes který musím tuhle tajemnou a budiž k ničemu místnost, převést.
Někdy to trvá pár minut, pár hodin, někdy zase několik dní, týdnů, dokonce i měsíců.
Často se mi stává, že jsem neuvěřitelně zmatená, divná a neumím mou tajemnou a budiž k ničemu místnost, dát do pořádku.
Jenže pak přijde zlom, který mě udělá zase šťastnou, veselou, plnou energie a pozitivně naladěnou. Což má vliv i na tu jejich hlavu.
Ze všeho nejvíc mám ráda, když dokážu jejich hlavu se donutit smát.
Mám ráda, když jejich hlava nemá namalovaný obličej klauna, který mě nutí být smutná jako oni.
Věčně mají kolem sebe ty, které mají rádi, se kterými prožívají dobrodružství.
Ale co já? To tady pořád musím být sama? Tedy pokud se tady neobjeví ten, jehož jméno neznám.
Musím pracovat bez přestávky, nemůžu si odpočinout, protože mě do toho pořád nutí.
Vůbec si neuvědomují jaké to je. Oni si můžou odpočnout, ale já ne.
Furt mě nutí do něčeho, co chtějí oni. To jejich zbrklost mě nutí dělat věci, které se mi nelíbí.
Neuvědomují si, že to co udělají, budu muset napravovat já, to já je budu muset donutit, aby se s tím smířili. To já je musím přimět myslet na něco jiného.
Připadám si, že si mě občas vůbec, ale vůbec neváží. Neuvědomují si mou práci. Mrzí mě, že jsem jim občas lhostejná.
Přála bych si být milována někým tak, jako jsou oni milováni druhými. Cítím s nimi, že jsou šťastní a plní života.
Chci od sud utéct, žít tak, jako žijí oni. Chci si najít svou vlastní hlavu, žít si tak, jak si přeji já.
Oni mají své sny, já je chci mít taky. Oni si ty sny plní, mají tu možnost, ale já ne. Já musím zůstat tady.
Ale to já musím zůstat tady v té místnosti, která je budiž k ničemu. Nebo není? Já nevím.
Oni mi to neřeknou, jestli budiž k ničemu je nebo není. Přála bych si, aby mi to po těch letech řekli.
Žiji v jejich hlavě odjakživa, nikdy jsem je neopustila, jsem tady vždycky, když mě potřebují.
Kde jsou oni, když potřebuji já je? Když se potřebuji cítit užitečná?
Když mají kolem sebe tolik lásky, uvědomí si, že to já jsem jejich láska? Láska je všechno krásné.
To já jim dělám všechno kolem nich krásné. Já to zkrášluji, maluji všemu pestré barvy, nutím je, aby všechno viděli s láskou.
Já jsem ta, která je nepodrazí, to já je mám ráda takové, jací jsou. I když tohle všechno mě tíží.
Nejsem sobecká ani lakomá. Já jsem taková, jaká má láska být. Upřímná, věčná, laskavá a spolehlivá.
Jsem pánem jejich hlavy, i když se občas chovají tak, že jsou mými pány oni.
Uvědomí si chyby, které napáchaly, bolest, kterou způsobili sobě, mně, ale i ostatním. Někdy to chtějí napravit, ale někdy ne, takže to za ně napravuji já.
Taky bych si přála vidět do jiné hlavy, abych věděla, na čem jsem. Na čem je hlava, kterou obývám.
Taky bych si přála vědět, jak se cítí jiná myšlenka - jmenujeme se tak vůbec? Cítí se stejně? Cítí se šťastná? Cítí se osamělá? Cítí se užitečná? Cítí se zbytečná? 
Existuje vůbec něco, jako jsem já? Nevím. Slyší mě vůbec někdo kromě téhle hlavy? Nevím.
Když nevíš co dál, představ si malý palouček uprostřed lesa. Protéká tam malý potůček. Voda je čirá, čistá tak, že jdou vidět kameny, které leží na dně.
Když nevíš, jak své myšlenky uspořádat, tak si představ, jak je píšeš na papír.
Při psaní se cítíš se uvolněný, volnější. Oddychlo se ti, je ti lépe.
Představ si, jak ti ten papír naslouchá, chápe tvé pocity. Ví, jak se cítíš.
Hoď papír do potůčku a pozoruj, jak postupně ve vodě mizí. Pozoruj, jak se papír rozmočí. Pozoruj ho, jak mizí ve vodě. Už tam není, je pryč.
Voda papír spolu s tvými problémy dokázala odstranit. Problémy, pocity, které tě tížily, jsou pryč. Není ti lépe? 
Mně teda ano. Pocit, že jsem mé hlavě, kterou obývám, ale třeba i tobě, pomohla udělat jasno v myšlenkách.Třeba nejsem nakonec tak zbytečná.
I přesto, že si tady v té místnosti nejsem jistá, občas se cítím sama a k ničemu, vím, že hlava, ve které bydlím, si mě nějakým způsobem váží.
Sice mi to nedává najevo, ale já to cítím, slyším, jak ke mně mluví. 
A proto ti hlavo má slibuji, že tady pro tebe budu ve dne, v noci.
Slibuji, že se na mě vždy můžeš spolehnout. A mám tě moc ráda.
S láskou,
Tvá myšlenka.                               

2 komentáře:

  1. Ty píšeš tak dobře zamyšleně :) To je moc fajn, nevím jestli tak psát já umím. A jestli ty myšlenky umím dobře cítit.

    OdpovědětVymazat