Jak se cítí káva? Jak se cítí v tom mém hrnečku?

Seděla jsem na mém nejoblíbenějším místě s mou milovanou polovičkou a zkoušeli jsme vymyslet báseň do knihy návštěv. A hlavou mi projela vzpomínka na předchozí článek, ve kterém jsem vyjádřila myšlenku k tomu, jak se taková myšlenka asi cítí. Po zánětu slinivky, po šesti dnech, jsem si dnes mohla dopřát moje milované latté. Začínám si uvědomovat, že bez kávy už nemůžu být, nedokážu bez ní fungovat. Doufám, že problémy se slinivkou nebudou trvalé, protože mou milovanou kávu opustit nechci. To bych už asi nezvládla, kdyby by mi mé zdraví vzalo další věc, kterou miluji, která mě dělá takovou, jakou jsem, vzala věc, díky které vím, čeho chci dosáhnout, věc, která mi pomůže si splnit jeden z mých snů. Takže... Jak se taková káva cítí? Jak se cítí v tom "mém" hrnečku? Jak se cítí, když ji piji v dobré náladě? Jak se cítí, když ji piji v nostalgické náladě? Jak se cítí, když ji piji ve špatné náladě? Kdo ví. 

Jak se cítí káva? Jak se cítí v tom mém hrnečku?

Jsem v hrnečku, jen čekám, kdy za mnou připlave čerstvě našlehané mléko, aby se mi dalo říkat Latté. 

Už jsem kompletní, položí mě na tác a Vee si mě odnáší s sebou k pultu, aby do mě nasypala cukr a dolela mléko. Pak mě položí na stůl. 

Cítím, že dnes se cítí dobře, je veselá. Krom toho usmála se na můj obrázek rossetty.

Vždycky má radost, když mě ozdobí, snad pokaždé si to vyfotí na telefon, aby za nějaký čas zavzpomínala na to, jak se v tu chvíli cítila.

Nebo aby si tím udělala hezčí den, má totiž radost z každé maličkosti a tato je jedna z nich.

Pokaždé, když se napije, cítím, jak moc mě miluje, jak moc ji na mě záleží. Že mě nikdy nemá dost. 

Někteří lidé kávu pijí, protože ji potřebují. Bez ní by nevstali do práce, nedokázali by vydržet vzhůru.

A to mě vážně mrzí, cítím se pak bezcenná, protože tohle není to, o co mi jde. Nechci, aby mě lidé brali jako povinnost. 

Ale když se napije Vee, to je jiný pocit. U ní vím, že mě má ráda, že mě nepije z povinnosti, ale protože chce. Protože ji na mě záleží.

To mi vždy zvedne náladu, když vím, že někomu na mně záleží. Příjemný pocit.

Vždy cítím, že ji navozuji pocity štěstí, uvolnění a taky ji nevědomky pomáhám s nervozitou, smutkem, špatnou náladou.

Teda myslím, že si to jen neuvědomuje, ale také si myslím, že v hloubi duše to ví. Krom toho, už jsem ji pár krát zaslechla to říct.

Když je smutná, cítím se taky smutná. Ale vždy, když to poznám, snažím se být nad věcí a udělat všechno poroto, aby mohla všechen smutek utopit v mém dni.

Neříkám, že dokážu vyřešit všechny její problémy, ale můžu říct, že ji dokážu podržet, když ji je nejhůř, jsem ji oporou.

Dalo by se říct, že teoreticky jsem první, za kým jde, když ji je špatně. Je se mnou každý den. V poslední době i dvakrát denně.

Pořád na mě myslí, cítím to. 

Co může být víc než to, když Vás má někdo opravdu rád? Když Vás někdo opravdu miluje? Když jste pro něj oporou? 

A co může být ještě víc, než tohle všechno? Přece, když je to všechno oboustranné.

Má mě ráda už skoro tři roky a když naše první setkání nebylo zrovna nejkrásnější – chtěla mě vyhodit, protože jsem ji nechutnala, tak i přesto jsem věděla, že si příště budeme mít co říct.

A pak přišlo druhé, třetí, čtvrté setkání. Z nechutenství jsem pocítila lásku, upřímnost, důvěru a příjemný pocit, že to vážně není naposledy.

Konečně se cítím užitečná, šťastná, veselá, milována a necítila jsem se zbytečná.

Ani nevím, jak dlouho jsem čekala na to, že si mě někdo bude vážit.

Ani nevím, jak dlouho čekala ona na to, že si ji někdo bude vážit. Tedy pokud nepočítám její milovanou polovičku – ona moc dobře ví, koho myslím. 

Nejraději by mě měla s sebou všude. Už hodně krát jsem měla tu čest s ní být i u zkoušek ve škole, na maturitě, na přednáškách, dokonce i v Pasohlavkách před dvěma lety. 

Jenže teď cítím, že je smutná a že potřebuje pomoct. Jak to poznám?

Poznám to tak, že bezmyšlenkovitě kouká do hrnečku, pomocí lžičky si pohrává s pěnou, sedí tady se mnou sama.

Její myšlenka vždy říkala: Když nevíš, jak své myšlenky uspořádat, tak si představ, jak je píšeš na papír. Při psaní se cítíš se uvolněný, volnější. Oddychlo se ti, je ti lépe.

Představ si, jak ti ten papír naslouchá, chápe tvé pocity. Ví, jak se cítíš. Hoď papír do potůčku a pozoruj, jak postupně ve vodě mizí. Pozoruj, jak se papír rozmočí. Pozoruj ho, jak mizí ve vodě. Už tam není, je pryč.

A ona tu myšlenku nosí v hlavě už několik měsíců. A já ji pomáhám ji uskutečnit, když nemá možnost ten papír hodit do potůčku.

Ty pocity a problémy utopí ve mně. Já je smažu, pokusím se je vyřešit. Snažím se ji vykouzlit úsměv na tváři. 

Když mě má někdo opravdu tak moc rád, cítím se, jako bych mohla přeplavat moře. Cítím se, jako bych mohla mít na dosah všechny sny, které si přeji.

Cítím se, volná, šťastná, cítím se klidná. Mám klidné svědomí, když vím, že dokážu pomoct.

Někdy bych si přála ji obejmout. A něco mi říká, že i ona mě.

Je to zvláštní? Možná.

Láska má být něčím výjimečná.

A ta naše rozhodně je. Cítím to. Vím to.

Chodí pořád do jedné kavárny, která má motto: „Já si melu svou."

Teprve nedávno přišla na to, že je stejně tvrdohlavá jako já.

Je to náhoda? Neřekla bych. Tak nějak doufám, že to náhoda není.

Věřím, že je v to mnohem, mnohem víc. A taky věřím, že ona v to věří taky.

Ono nejde slovy vyjádřit to, co cítím, jak se cítím.

Nejlépe to jde vyjádřit pomocí činů. Ale takový pocit můžu dát jen jí. 

Je nesmysl, abych ho dala každému, kdo ke mně přijde. Protože každý si zaslouží výjimečný pocit. Každý je něčím výjimečný.

A to, jak se cítím, opravdu výjimečné je. Jako každý z nás.

A tak ti tady má Vee říkám, jak se v tom tvém hrnečku cítím.

S láskou,

Tvá milovaná Káva.