Pocit z úspěchu. 18.11.2017 se uvidíme v Praze♥

Když si vybavím úspěchy ze základní školy, podlamují se mi kolena. Stojím v Opavské hale, kde právě probíhá soutěž České Republiky v pohybových skladbách. Stojím v dresu, v náručí mám obruč a čekám, až zazní píseň Hallelujah. Srdce mi tluče tak nahlas, že ho musel slyšet snad každý, kdo byl v mé blízkosti. Myšlenky v hlavě jsou zmatené. Přehrávám si celou skladbu, říkám si, že za pár sekund skladbu odcvičím na 110%. Uběhne pár minut a stojíme v závěrečné póze. Dívám se do davu, na porotu a snažím se usmívat alespoň nervózním úsměvem, když mi nešel vykouzlit ten upřímný. Spadl mi kámen ze srdce, všechen stres je pryč.

Uběhne dalších pár minut a stojím s holkami na stupni vítězů. Na tom nejvyšším, tedy na 1. místě. Na krk nám porotci dávají medaile. Tak krásné zlaté medaile. 

Poslední rok na základní škole. Poslední soutěž, poslední vystoupení s mými milovanými. Poslední den s mou milovanou gymnastikou. Česko se hýbe. Stojím před pódiem a opět mi tluče srdce nahlas. Opět mám myšlenky v hlavě smíšené, nevím na co mám myslet dřív. Avšak našla se jedna myšlenka, která mi vháněla slzy do očí. To slovo "poslední" bolelo. Podívám se kolem sebe. Uvědomím si, že stojím v O2 aréně v Praze. Stojím před hromadou lidí. Kamery natáčí a vysílají živě.

Stojím na atletickém hřišti. Dívám se na doskočiště, laťku a nevnímám okolí. Vnímám pouze sebe a to, co mi říká srdce. V hlavě si tvoří myšlenky tak, abych myslela pouze na to, ať laťku do výšky přeskočím. Ať ji zády neshodím. 

Stojím na atletickém hřišti. Připravuji se na běh na 60 metrů. Opět vnímám pouze vítr, sebe, své myšlenky a nic kolem. Nenechám se ničím rozhodit. Tělo vnímá ale i pokřik přátel, který dokáže tak moc povzbudit a odehnat všechen ten stres. Zazní výstřel a běžím. Soustředím se opět a opět jen na sebe, ale tentokrát ne na myšlenky, ale na své nohy. Běží a běží.

Opět stojím se "spoluhráči" v Praze. S deseti metrovým švihadlem. Spolupracujeme, abychom vyhrály soutěž letět do Japonska a ukázat jim co umíme. Zklamání bohužel k soutěžím patří. Mají můj respekt ti, kteří soutěž vyhráli. Všechna čest takovému umění! 

Sedím na fotbalovém hřišti v Portugalsku. A přehrávám si všechna vystoupení a workshopy, kterými jsme si za celou dobu pobytu prošli. Přehrávám si, co všechno jsem se naučila. Dívám se na vystoupení, která provázejí gala večer. Sleduji ohňostroj, který ukončil celý pobyt v Portugalsku. Užívám si pocit, že jsme to dotáhli až sem.

Nikdy nebylo pro mě důležité vyhrát. Ale užít si soutěž, užít si pocit, kterým si procházím. Užívám si každý moment "slávy", prohry. Užívala jsem i stres, který soutěže doprovázel.

Uběhly čtyři roky od těchto pocitů, stresů, myšlenek. Uběhly čtyři roky, aniž bych si našla něco, co mi pomůže vyhnat zlé myšlenky z hlavy. Uběhly čtyři roky, kdy jsem neměla možnosti něco milovat tolik, jako sport. Uběhly čtyři roky a nyní mám pocit, že jsem opět našla něco, co mě vážně neskutečně baví. 

Sedím u počítače a sbírám odvahu kliknout na tlačítko "Publikovat". Co když ostatní mé články nebudou přijímat? Co když tohle celé nemá cenu? Co když...? Během myšlenek a hledání odpovědí na tyto otázky si uvědomím, že odpověď nepotřebuji. Protože už jsem ji našla.

A odpověď? Články píšu, abych pomohla nejen sobě, ale i ostatním. Chtěla jsem si uspořádat myšlenky v hlavě, při čemž jsem chtěla Vám otevřít oči. Chtěla jsem Vás motivovat, možná v něčem poradit, popřípadě se i trochu pobavit. Měla jsem zvláštní pocit, který mi říkal, že bych chtěla něco dělat pro ostatní. A kdyby články nikdo nečetl? Nevadí. Nedělám to pro slávu. Ale pro sebe a pro ostatní, pro Vás. A s láskou, s chutí a pocitem, který mě naplňuje a připomíná mi pocit, který jsem měla před čtyřmi lety. Tohle je má výhra. Najít něco, co mě baví. 

Sedím v čajovně v Ostravě. S mou milovanou sestrou a s jejím přítelem. Kdežto mi příjde zpráva. Obsahuje gratulaci k nominaci. Ze začátku jsem si myslela, že to zřejmě bude nějaký omyl, ale myslet přece neznamená vědět. Kliknu na poslaný odkaz. Internet mě navede na Czech Blog Awards do kategorie Cosmo objev. Projíždím blogery a najednou mezi nimi uvidím odkaz, na ten můj. Oči se mi rozzáří a já nevěřím svým očím! Zamknu telefon a zbytek si nechám na doma, nechám si menší překvapení na večer. Ale to jsem ještě nevěděla jaké překvapení to bude a co se mnou udělá.

Sedím u stolu. Otevřu svůj notebook. Prohlížím stránky, hledám informace. Pustím si úvodní video do Czech Blog Awards 2017. Z očí mi začnou stékat slzy po tváři. Ne smutkem, ale radostí. Kdo mě mohl nominovat do této neuvěřitelné soutěže? Neměla jsem slova, vlastně ani teď je nemůžu najít, protože je to neskutečný pocit. Takové dojetí jsem nezažila vlastně ani jednou. Ať už to byly nebo nebyly úspěchy ze sportu, ze školy. Sestra se mnou byla u toho, když jsem začala plakat radostí. To vážně mě někdo tak podporuje? To se vážně má tvorba někomu líbí? A Moni tady byla se mnou. A slíbily jsme si, že do Prahy pojedeme, i když nebudu mít dostatek hlasů do první desítky. 

Patří Vám moje velké díky! Nikdo z Vás nemá ponětí, jak moc si toho vážím. Jak moc to pro mě znamená. Jak moc Vás mám všechny ráda! Děkuji za ty, kteří mě do soutěže nominovali. Děkuji těm, kteří tady při mě stáli a stojí i nadále a podporují mě. Děkuji! 

Uvidíme se 18. 11. 2017 v Praze! 

Podpořte mě svým hlasem! Klikněte na obrázek a pošlete mi Váš hlas! DĚKUJI! ♥